Minulý týden kapitolka nebyla, protože jsem si naordinovala malé tvůrčí prázdniny. No, nebyl prostě nápad, no…
Dnešní kapitolka už bude něco trochu jiného, bude hlavně o trochu kratší, snad to přežijete.
Přesuneme se trošku v čase. Taky koho by zajímaly Viktorovi sáááhodlouhé přednášky o fyzikálních jevech. On totiž to doučování bere smrtelně vážně. A Jack ho tudíž musí vážně brát taky.
Hodlám to už trošku rozjet, tak se neděste. Varovala jsem vás, že to bude fantasy…
Uběhlo několik dní, pak týdnu. Do Jackovy slavné maturity už chybělo jen několik týdnů. Pomalu už začínal být celkem nervózní. Viktor jeho napětí nesdílel. Dál pokračoval svým tempem. Chtěl, aby Jack uměl vše naprosto dokonale. Trápil ho nejrůznějšími testy a prověrkami jeho znalostí.
Jack se brzy naučil, že pokud chce, aby ho Viktor nevraždil pohledem, musí se vážně učit. Viktorovy vražedné pohledy byly opravdu vražedné, a Jack se jim proto raději snažil předejít. Netroufal si už Viktora naštvat. Udělal to jen jednou a opravdu to už nechtěl zažít znovu.
Ale k určité změně došlo. Nejen, že se Jack naučil o fyzice dost věcí, začal poznávat i Viktora. A že to byla značně složitá osobnost. Po většinu času Jack vůbec netušil, co se skrývá za pohledem jeho temných očí. Bylo složité vyznat se v něm. Možná z toho důvodu, že Viktor nechtěl, aby se v něm někdy někdo vyznal.
Dneska ho to ve škole extra nebavilo. Tedy, ne že by ho to někdy extrémně bavilo. Bral školu jen jako takové nutné zlo. Maturita se blížila a všichni byli nervózní tou nadcházející zkouškou dospělosti. Jack věděl, že tohle nebude jen tak legrace. On si ještě dospělý nepřipadal. Tedy, ne dost dospělý na to, aby maturoval. Jinak byl samozřejmě dospělý až až.
Den se nehorázně vlekl. Učitelský sbor pociťoval jistou euforii, že se již těch příšer zbaví.
Takže naštěstí nikdo zbytečně neprodlužoval. Končili se zvoněním.
Jack okamžitě po skončení vyučování shrnul věci do batohu. Shrnul naprosto doslova. Zatáhl zip, hodil batoh na záda a vystřelil z učebny rychlostí namydleného kulového blesku.
Cestu k Viktorovu bytu znal dokonale, byl si jistý, že by tam trefil i potmě. Byl tam každou volnou chvíli, z čehož měl Viktor radost asi jako z návštěvy morové rány.
Doběhl k jeho bytu. Za ty týdny už měl z těch schodů poměrně slušnou kondičku. Už nahoře nefuněl jako rozjetá parní lokomotiva, ale jen jako mírně zadýchaný kůň.
Vykonal svůj oblíbený obřad, namáčkl prst na zvonek a čekal, kdy si přijde Viktor naštvaně otevřít. Tohle byla taková věc, kterou bral už jako nezbytný rituál. Dokud Viktor neotevřel, prostě držel zvonek. Sice ho za to vždycky seřval, ale Jack si bez toho nedovedl doučování představit. Napadlo ho, že je asi zvrácený, libovat si v takové pitomosti, a jako debil držet zvonek…
Dneska bylo ale něco jiné, Viktor otevřít nepřišel. Po chvíli už Jack dostával křeč do prstu a zvonek zklamaně pustil. Že by nebyl doma? Přece se na dnešek domlouvali…
Vzal za kliku a jen tak pro jistotu ji zkusil zmáčknout. Dveře se otevřely. Překvapeně zamrkal. Ne, tohle bylo divný. Hodně divný. Viktor byl až přespříliš pečlivý a odporný puntičkář na to, aby odešel a nechal odemčeno.
Pomalu vešel dovnitř a rozhlédl se. A zděsil se. Ten byt byl prostě vzhůru nohama, jako by se dostal do úplně jiné alternativní reality, kde Viktor byl bordelář a nebo členem popelářské asociace, jejichž členové si skládku zařizují přímo v bytě, aby nemuseli chodit daleko do práce.
Už si byl stoprocentně jistý, že je něco špatně. Něco se tu dělo a on zatím netušil co. Hned jak vešel, zakopl v předsíni o něco těžkého a kovového. Okamžitě pocítil prudkou bolest v palci. Měl pocit, že si ho asi ukopl. Dohopkal po jedné noze k botníku a kycl na něj.
Naštvaně stočil pohled na předmět, o který zakopl. Byla to zvláštní kovová krabička, o které si nebyl jistý, zda něco podobného vůbec někdy viděl, či dokonce věděl, co by to mohlo být. Byla malá. Až kupodivu malá na to, že se o ní málem přerazil a ona se nepohnula ani o kousíček.
Vstal a sklonil se pro ni. Zvláštní. Na svoji velikost byla až neuvěřitelně těžká.Vážně nikdy nic podobného neviděl. Pak uslyšel z vedlejšího pokoje šramot. Z toho, co ho Viktor vždycky zamykal.
Jackův rozum jakoby na okamžik zapomněl, co je jeho úkolem. Vyšel si na procházku s pudem sebezáchovy a zapomněli se vrátit do večerky. Což byl průšvih nejen pro ně, ale především pro Jacka. Jack byl zvyklý, že jeho rozum podnikal dlouhé výpravy do neznámých krajin, ale ještě nikdy s sebou nevzal jeho přirozený smysl pro zachování vlastního života.
Přiblížil se ke dveřím. Na pulzující bolest v ukopnutém palci na okamžik zcela zapomněl. Bylo tu tajemství. Tajemství, které bylo třeba odhalit a přímo na něj volalo, ať to udělá.
Natáhl ruku a dotkl se kliky. Pevně kolem ní sevřel dlaň a stiskl ji. Zdálo se mu to, nebo dveře vážně cvakly?
Bylo to jasné. Dveře nebyly zamčené. Jack věděl, že je to až do nebe volající drzost, ale nemohl si pomoct. To, jak Viktor ty dveře vždy pečlivě zamykal, ho vždycky velice lákalo. Svým způsobem to bylo přirozené. Viktor byl záhadný jak tajemný hrad v Karpatech a Jacka to značně deptalo. Už proto, že když se na něj Viktor jen podíval, měl pocit, že o něm ví naprosto všechno.
Zatlačil do dveří a ty se s jemným zavrzáním otevřely. Jack udělal krok dovnitř…
Pak jen ucítil závan vzduchu za sebou a před očima se mu roztančily hvězdičky…
Žádné komentáře:
Okomentovat